Moje
maminka je lékařka. Velice šikovná, chytrá a vnímavá. Své pacienty léčí
svědomitě a tak, aby se nic nepodcenilo. A proto vůbec nechápu, kde se to
v ní vzalo. Ta myšlenka, že jsme s bratrem simulanti a hypochondři. Chtěli
jsme se jako malí ulít ze školy? Neexistovalo. Všechno odhalila.
Nechtěli jsme se ulít, ale byli jsme opravdu nemocní? To už jsme skoro museli
mít smrt v očích, aby nám dovolila zůstat doma. Když už jsme dosáhli
tohoto malého vítězství, pečlivě nás pozorovala a jakmile ucítila mírné
zlepšení, už jsme zas ráno nahodili aktovku na záda. Nutno uznat, že díky této
spartánské výchově s bratrem leccos vydržíme a nepadneme na lože hned
s prvním náznakem rýmy.
Bohužel
pro taťku, i on u mamky spadá do kategorie simulantů a hypochondrů. Stejně jako
u mě a bráchy, ani u něj to ale není oprávněně. Jednou ho však skolila choroba
natolik, že ulehl a i přes mamčiny protesty si vzal nemocenskou. Mamka tedy
taťkovi naordinovala paralen a čaj s citronem a čekala okamžité zlepšení.
