pondělí 4. dubna 2016

Jsem víla a basta!

Hrdinky mých dětských snů nejsou princezny, ale víly. Éterická stvoření s dlouhými vlasy, šaty lehkými jako vánek, ladnými pohyby a roztomilým pohledem. Umí kouzlit, kamarádí se s vodníky a lesními skřítky a jsou pěkně vyčůrané. Taková šedá eminence pohádek, dalo by se říct. Klasický scénář - hloupý Honza dostane od zlé čarodějnice nesplnitelný úkol, ale potká vílu a ta mu poradí lest nebo malým kouzlem dopomůže k tomu, aby hloupý Honza babici přechytračil. Jo, fandila jsem jim. A když se ještě ona víla trápila nesplnitelnou láskou k člověku – ať už dávnou nebo zrovna aktuální – to mi i slza ukápla.

Když jsme s M. začali plánovat svatbu, měla jsem o sobě jako o nevěstě jasnou představu – chci být víla. Žádné korzetové šaty s širokou sukní a svatba na zámku. Hezky ať je vše nenucené, přírodní, v tlumených barvách a hlavně se spoustou květin. Podle tohoto konceptu jsem ladila i svojí představu svatebních šatů. Splývavé, lehké, vzdušné. A já v nich budu vypadat étericky, mé pohyby budou ladné a můj výraz bude roztomilý. Muži svého života slíbím nekončící lásku a ničí oko nezůstane suché!

Představa by tedy byla, takže jsem se pustila do realizace. Že si budu muset nechat svatební šaty šít, to mi bylo jasné už od dob vybírání šatů na maturitní ples. Nic se mi nelíbilo. Ne na 100%. Tu špatná mašle, tu špatný tvar výstřihu, tu špatná aplikace. A já nebyla ochotná ani o píď ustoupit. Nezbylo mi nic jiného, než se chopit tužky a ty své vysněné si jednoduše nakreslit. V současné chvíli můžu říct, že návrhů jsem stvořila tak 20 a z toho aspoň o 15-ti reálně uvažovala. Vždycky tak na měsíc, kdy jsem M. zarytě tvrdila, že tohle už je opravdu poslední a ten definitivně správný návrh. M. jen pokyvoval hlavou a smál se. A pak po nějakém čase přišel den, kdy jsem nenápadně začala kroužit kolem papíru, až jsem čapla tužku a kreslila další „opravdu poslední a definitivně správný“ návrh…

Půl roku před svatbou jsem už konečně návrh šatů doladila k mé úplné spokojenosti (samozřejmě jsem se oklikou vrátila k úplně prvnímu nápadu) a začalo se tvořit, což spočívalo v tom, že mi švadlena vzala míry. V tu chvíli přišlo zjištění, kterého jsem si dlouho nevšímala a zarytě se tvářila, že neexistuje - jestli s těmahle mírama na sebe obléknu šaty jako pro vílu, rozhodně jako víla vypadat nebudu. Spíš jako cucavej bonbon ve svatebním obalu. Ladné pohyby zastoupí natřásání špeku a ani roztomilý výraz to nezachrání. Sbohem, éteričnosti…



Rozhodla jsem se tedy, že budu hubnout. Strategie byla jednoduchá. Budu jíst pravidelně po 3 hodinách, pít hodně vody, jíst hodně zeleniny, omezím cukry a budu strašně cvičit. Pohoda, ne? Do měsíce si s čísly 90 – 60 - 90 budu tykat jak se starými známými.







Takže ke snídani jogurt, k dopolední svačině mandarinku, k obědu kuře s rýží, k odpolední svačině papriku a k večeři zeleninový salát s mozzarellou. Do toho 2 litry vody a nějaké to cvíčo. To musím dát.

Po celý 1 týden jsem byla ukázkový příklad zdravého životního stylu. Po 3 dnech jsem cítila již značný pokrok a byla jsem ze sebe nadšená. Na váze se sice ručička hnula jen o půl kila, ale ta váha je stejně nějaká divná. M. jsem nutila, aby mi soustavně chválil mou novou sportovní postavu, což on ochotně činil a já se mohla rozplynout blahem. Za další týden dopnu ty krásné šaty, co jsem na sobě měla naposledy v tanečních.

        Celý další týden jsem tedy dokonale držela "clear food". Rýže, kuřecí a zelenina mi sice už lezly i ušima, ale co bych pro ploché bříško neudělala. Chci dopnout šaty z tanečních! Chci být víla!


        Shrnu to. Nedopla jsem šaty z tanečních. Ani jsem nebyla víla. Přibrala jsem 2 kila. A při slově "dieta", vyskákaly mi pupínky. Dumala jsem, jak mé hubnutí nastartovat a našla spásu - CHEATDAY. Sežerete na co přijdete, tělo se lekne a začne hubnout...nebo tak nějak to funguje. Šťastně jsem vtančila do Mekáče. Vylezla jsem přežraná, ale šťastná a výčitky deroucí z temných zákoutí mého mozku opět zašlapala zpátky na jejich místo.   




Jenže z cheatday byly cheatdays. 3 dny jsem žrala jsem protržená a užívala si onen slastný pocit z dobrého jídla. "Lásko, nechtělas hubnout?“ zeptal se mě takhle jednou bezelstně M. Už nevím, co jsem mu odpověděla, ale každopádně se se zděšeným výrazem rychle vytratil do vedlejšího pokoje.

Sumasumárum, nezhubla jsem nic. A co! Když se na to kouknu jinejma očima, tak ty špeky můžu vydávat za slovanské ženské tvary a stahovací prádlo taky neexistuje bez důvodu. Stejně budu víla! Muži svého života slíbím nekončící lásku a ničí oko nezůstane suché. A koho jo, ten nedostane najíst!


Žádné komentáře:

Okomentovat